Mohla bys nám říct něco o sobě?
Moje jméno je Julia Preiß, je mi 22 let a pocházím z Německa. Studuji školu digitálních médiích. Ráda objevuji nové, poetické náhledy na moderní technologie, komunikace a našeho prostředí. Nový pohled zkouším aplikovat do svých fotografií a designu. Ve svém umění se snažím spojit svůj poetický náhled na život s okolním prostředím.
Jak tvůj kyborgán funguje?
Můj Moon sense (senzor fází Měsíce) je osobní smyslové rozšíření skrze elektronické náušnice. S pomocí senzorů a pečlivých propočtů převádí vzdálenost a fázi měsíce, které poté cítím jako vibrace v ušních lalůčcích.
Vibrace pociťuji hned, jakmile natočím hlavu směrem k měsíci, což vytváří pocit mého spojení se Zemí i s vesmírem.
Posunuje to vnímání za obvyklé hranice, rozšiřuje subjektivní smyslové prožívání, prohlubuje spojení lidského těla s jeho prostředím, čímž mu můžeme lépe porozumět a následně se k němu i lépe chovat.
Proč ses rozhodla stát se kyborgem?
Moon sense jsem vyrobila na své umělecké škole v Brémách.
Kyborgem jsem se stala skoro náhodou, nebyl to původní záměr.
Prostě jsem se chtěla jen otevřít něčemu novému.
Jaké to má výhody?
Vytváří to novou perspektivu, novou realitu a mohu se tak podívat na svět z nového úhlu pohledu. Na světě je toho tolik, co nemůžeme vnímat a čemu nemůžeme rozumět a kyborgán mi dal poznání toho, že každé vnímání reality, byť je jakkoli odlišné, je validní. Naučilo mne to hodně o technologiích a o mém vlastním těle a jaké zajímavé věci se mohou dít, když se tyto dvě věci spojí. Přemýšlím o tom, jak velké jsou v dnešní době hranice mezi člověkem a strojem. Spojuji nová rozšíření s mým vlastním tělem a s mými primárními smyslovými prožitky. Pak se naskýtá otázka, jestli technologie, o kterých většinou přemýšlíme tak, že nás od přírody oddělují, nás ve skutečnosti nemohou přírodě více přiblížit a propojit tak hranice mezi člověkem a strojem, egem a vesmírem.